Články

Cesty za japonským mečem

 

Hlediska bádání a posuzování záštity japonského meče

 

 

Hikonebori cuba ze sbírek Národní galerie

Zpět na hlavní stránku

            

Cesty za japonským mečem


   V Japonsku se mi během mého čtyřicetidenního pobytu podařilo kontaktovat se s několika zajímavými obchodníky s meči a mečoznalci, což mi umožnilo rozšířit si obzory v této zajímavé problematice a v neposlední řadě vyfotit řadu zajímavých mečů. Ačkoli se tvrdívá, že Japonci jsou obzvláště v případě mečů velmi rezervovaní a uzavření, vlastní zkušenost mě přesvědčila o pravém opaku tohoto názoru. Například Šimada sensei z Tokia mi po řádově hodinové známosti půjčil k prohlédnutí meč zhotovený skupinou Ičimondži pro kníže Hosokawu v ceně 20 miliónů jenů. Svou roli v tomto vstřícném postoji mohla hrát má upřímě řečeno spíše mizerná japonština (znamenitě mi s překladem pomohla má budoucí manželka Kajoko),. zájem o problematiku a v neposlední řadě i vícemeně správná etika při přebírání a prohlížení meče, přičemž jsem s povděkem vzpoměl na semináře pana Macumury i Bohouše Planky tomuto fenomému věnované. Všichni čtyři gentlemani mi věnovali více než jednu a půl hodiny času a pan Watanabe nás dokonce po ukázce mečů a zodpovězení studijních otázek pozval na skvělou večeři do nedaleké úhoří restaurace. Mimochodem Watanabe sensei v létě navštívil na pozvání Sekce pro studium japonského meče Prahu a pro zájemce připravil zajímavou přednášku. Jakkoliv byl jeho dědeček učitelem bojových umění Bugei v knížectví Šimazu, počal se pan Watanabe věnovat uměleckému leštění mečů a mečoznalectví až po sňatku. Důvodem bylo, že jeho paní náležela ke slavné rodině Hon'ami, která se mečoznalectví věnuje již od 14.. století. K rodině Hon'ami náleží i mistr Macumura, s nímž jsme se mohli potkat v Praze ­ opět na pozvání Sekce pro studium japonského meče, asi před půl rokem. Ale jakkoliv se mi podařilo získat mistrovu visitku i s pozváním do Šizuoky, kde přebývá, nakonec nebylo možno tuto návštěvu realizovat. Pan Watanabe kromě mečů holduje klasické (evropské) hudbě, přičemž překvapil podrobnými znalostmi současné české hudební scény, a v Japonsku nyní tak populárnímu golfu. Ze znamenitých pokladů jeho sbírky stojí za zmínku jednoduchá železná záštita Cuba, připisovaná legendárnímu Mijamoto Musašimu (Další, často publikovanou Musašiho Ftacu Moko Gata Cubu, zhotovenou pro knížete Hosokawu jsem shodně se dvěmi tušovými obrazy věhlasného šermíře i "Bundžina" ­ literáta, mohl obdivovat v Tokijském muzeum japonského meče, kde právě probíhala výstava mečů z Kjúšú).

Mimochodem Musašiho památku připomínal i jeho dřevěný meč Boken (respektive jeho replika), vystavený na hradu v Kokuře. Tímto z vesla zhotoveným mečem porazil na ostrůvku Ganrúdžima (Šimonosecký záliv) roku 1612 dalšího proslaveného šermíře ­ Sasaki Kódžiroa, bojujícího ve stylu Cubame Gaeši (vlaštovčího letu) extrémě dlouhým tači. Kokurský hrad mezi svými poklady dále skrývá Musašiho autoportrét a mimojiné zbraně a nástroje užívané šogunátními policisty Dóšin: džute - ocelový obušek s bočním hákem, Naeši ­ ocelové bojové hůlky, Manriki Gusari ­ řetěz se závažími upevněnými na koncích a další. Za zmínku stojí i obchody s vybavením pro Budó ­ bojové sporty. Nejčastěji zde bylo vybavení pro Karate a Kendó, ale kromě toho zde byli k vidění i cvičné meče na Iaidó tzv. Iaitó. Vcelku vysoká cena (kolem 60 000 Jenů) ovšem nebyla vyvážena kvalitou. Bratranec mé manželky Kajoko (m.j. adept Kjokušin kai Karate, Kjúdó, Šorindži Kenpó a čínského Wušu) si obdobný meč zakoupil a prováděl s ním tameši giri (testování čepele) v bambusovém hájku. S úsměvem mi poté ukázal zuby na čepeli, svědčící o v podstatě prachmizerném materiálu. Takovýto meč může být praktický toliko pro trénink tasení, ale boj na život a na smrt (šinken šóbu) bych s ním zažít nechtěl. Mimochodem na tradičními technologiemi zhotovený ať již historický či současný meč (šinken) je třeba mít v zemi vycházejícíhoho slunce zbrojní pas a povolení na příslušné policejné stanici. Vzpomínám nyní s vděčností na mistry Kurokawu, Etoa, Watanabeho (Fukuoka), Šimadu (Tokio) a Aokiho (Kjóto), kteří mě vlídně přijali, podělili se se mnou o některé ze svých četných vědomostí a mimo jiné mě obdarovali hodnotnou literaturou s tématem japonského meče. Všechny tyto znamenité lidi jsem pozval do českých zemí a nezbývá než doufat, že alespoň některý z nich se objeví a rozšíří obzory tuzemských přátel japonského meče. Na závěr bych si dovolil uvést několik postřehů ze zajímavého vyprávění pana Kurokawy, které nám může pomoci pochopit, jaký význam meči přikládali dávní synové Země vycházejícího slunce.

"V minulosti byl meč v Japonsku pojímán jako Šintai (sinojaponsky Šin, japonský Kami ­ božstvo, sinojaponsky Tai, japonsky Karada ­ tělo), tedy "ztělesněné božstvo". Nejlepší meče vlastnil císař, dvořané Kuge a šintoistické svatyně Džindža (císař jako přímý potomek císaře Džimua, vnuka bohyně slunce Amaterasu, tvoří hlavu šintoistického kultu). Před válkou se hodně bádalo na spojení jJeho císařské milosti, šintó a japonského meče, což v současnosti (po válce) není bohužel možné, meč je brán a hodnocen jako Bidžucu Tóken (umělecký meč) a v tomto duchu se konají i mečířské a mečoleštičské soutěže. Pojetí meče jako Šintai bylo v minulosti tak silné,že v okamžiku koupě meče se neprovádělo Kantei (prohlídka čepele, linie kalení Hamon apod.), ale kupující uchopil meč do natažené paže, zavřel oči a vnímal meč instinktem (Dai Rokkan ­ doslova "Šestý smysl"). Cítil-li, že mu meč vyhovuje, pořídil si jej. Motiv meče jako nositele či kultivátora energie můžeme vidět v momentu nošení meče jako Mamorimono ("talisman"), například někdo byl slabý a tak nosil "silný" meč, aby se posílil. (Pozor, nezaměňovat z malým tupým kovovým mečem mamorigatana , který dle Nitobeho dostávali děti samurajů (chlapci) v pěti letech. Mamorimono je ostré s plnohodnotnou čepelí, nejčastěji dvoubřitou Ken ,často vybavenou rytinou Horimono, zobrazující draka). Skutečně znamenité čepele se do bitev nebraly. Obava ze ztráty skvělé čepele, či záštity vedla k tomu, že kníže Daimjó nosil např. místo cenného meče jeho plně funkční repliku, zatímco originál byl bezpečně uložen v rodinné pokladnici. Samozřejmě i kvalitní díla mistrů jako Kaneie či Masamuneho se falšovaly a panuje názor, že alespoň některé meče Masamuneho jsou mýtem, vytvořeným Tokugawskými šóguny pro pozvednutí sebedůvěry jejich vazalů (podle pana Šimady se jeden takovýto pochybný Masamune objevil v době vlády Taikóa Hidejoši Tojotomiho). Mnoho mečů i těch kvalitních je v Rusku (zde pan Kurokawa leštil i katanu, kterou věnoval císař Mucibito, posmrtně Meidži, caru Mikulášovi) a Číně, bohužel jejich stav není vždy uspokojivý. V Ruských muzeích (například Ermitáži) se vyskytující meče byly všechny vybaveny čepelemi,vyleštěnými vzorně do zrcadlového lesku. Leštění mečů se věnovaly i velmi významné osobnosti, jako např. císař Meidži, který leštil i meče v pokladnici Šósoin. Další byl třeba jeho ministerský předseda Inukai. Je nutné říci, že v současném Japonsku zájem o studium japonského meče poněkud upadá. Na druhou stranu je potěšitelné, že se touto problematikou počali vážně zaobírat i nejaponci
.

Jakub Zeman                                                                

 

    Zpět

          

                                                                                   

Hlediska bádání a posuzování záštity japonského meče

 

Fenomén záštity japonského meče lze bádat z několika různých zřetelů , a snad by bylo možno prohlásit , že v jejich průsečíku lze nalézt kantei (posouzení a ocenění) té které konkrétní cuby. Pochopitelně vzdělávání se v každé z uvedených položek vyžaduje dlouhodobé studium a ochotu vždy se přiučit něco nového , snaha kultivovat své badatelské oči v oboru cub by patrně nebyla dostatečná bez nadšení pro věc , tvořící hlavní motivaci pro každého , kdo to se studiem mečových záštit myslí vážně.

 

·         ŠKOLA , MISTR

 

Odmyslíme li hromadnou produkci bezejmenných řemeslníků , nepříslušejících k žádné z ustanovených škol(tzv. wakimono) , záštity bývaly zhotovovány a občas i signovány v rámci stylu určitého mistra či skupiny.Nemělo by nás mást , pokud jedna škola zhotovovala různé typy cub ,  a existuje jediné řešení , jak si s tímto problémem poradit , a to bádat a pídit se po všech dostupných informacích včetně těch nedostupných. Ostatně stylová čistota by nás neměla svádět k rychlým a jednoznačným soudům , nebylo nikterak neobvyklé , pokud i uznávaný mistr či škola zhotovoval výrobky ve stylu školy jiné , což je asi nejexplicitněji zřetelné u Akasaka cub ve stylu Higo. Občas též dochází k záměně produktů škol a mistrů slavných jmen s jejich podřadnými padělky zhotovovanými v masové produkci (šiiremono).

Stejně jako v případě japonského meče bychom neměli propadat předčasnému nadšení , pokud objevíme signaturu se slavným jménem.Existuje velké množství falešných signatur a padělků , zhotovených často ve stejné době , jako původní produkt (džidai nise) , tomuto trendu bezesporu nahrávala mánie Japonců po autorském umění , mající svůj původ v čajovém obřadu a uměleckých poradcích doby Ašikaga. Vodítkem může být kvalita provedení a zpracování cuby , jakož i její porovnání s co nejvíce dochovanými nezpochybnitelnými originály.Pochopitelně nejlepší je porovnávat s originály , ale pokud to není možné , musí se vystačit s literaturou. Nejlepší bývá ta  japonská , kde – z pochopitelných důvodů – studium japonského meče a přilehlých problematik dosáhlo nejvyšší úrovně . Mimo japonsko kvalita referenční literatury značně variuje od zcela znamenité po dosti děsivou , proto by student cub měl zachovat jistou zdravou nedůvěru ,což je ostatně vlastnost , která se při bádání mečových záštit vždy vyplatí.

 

·         KVALITA PROVEDENÍ

 

Zatímco začátečník bývá nadšen z šperkařské dokonalosti cub ve stylu Sótena , pokročilejší student neklade rovnítko mezi technickou propracovaností a kvalitou záštity. Stejně tak někteří milovníci prostých starších železných cub pohlížejí s despektem na pozdní práce z barevných kovů , ale i tento úhel pohledu může být jednostranný.

Ke každému kousku je třeba přistupovat jednotlivě , se zřetelem k dobovým reáliím jeho vzniku a účelem , pro který byla záštita zhotovena. Pochopitelně pro polní tažení přelomu 16 – 17.století byla praktičtější rustikálnější železná Owari cuba , pozdější municiózní kousek z šakudó by se velice rychle otloukl o zbroj , poškrábal a ztratil na své síle. Naopak propracovaná cuba z konce 18 –19.století sloužila jako prostředek vyjádření sociálního postavení svého nositele a plnila funkci šperku v nejvlastnějším smyslu slova , ostatně pro některé oficiální příležitosti by bylo nošení prosté železné cuby shledáno nevhodným.

 Kvalitu provedení je proto nutno chápat v místních a dobových souvislostech , přičemž jakákoliv z výzdobných technik mohla podle svého tvůrce dosahovat mistrovských výšin , či působit neohrabaně a neuměle , kvalita provedení variovala.Po shlédnutí a prostudování velkého množství cub lze víceméně rozpoznat úroveň zvládnutí té které výzdobné techniky , což opět napomůže objektivnějšímu kantei.

 

·         VÝZDOBNÁ TECHNIKA

 

Použitá výzdobná technika může napomoci cubu určit místně a časově (Mino no fukabori , Kaga zógan), ale nikdy by se nemělo jednat o jediný podklad pro kantei , vždyť platnéřské cuby ve stylu doby Muromači se zhotovovaly i na konci éry Edo. Navíc charakteristickou techniku jedné školy si mohla „vypůjčit“ škola jiná (např.škola Išiguro charakteristické vlny ve vysokém rytí takabori školy Ómori).

 Svou roli zde kromě migrace výrobců cub hrála i mobilita samurajů během éry Edo. Ačkoliv byla země rozdělena do 250 – 280 vcelku nezávislých knížectví , knížata daimjó museli v rámci povinnosti sankin kótai pobývat část roku coby rukojmí ve svých rezidencích v sídelním městě Edo , takže se i se samuraji ze svých družin mohli seznamovat s charakteristickými produkty ostatních knížectví včetně cub. Tomuto kosmopolitnějšímu charakteru napomáhali i samurajové z celé země , pobývajících ve službě šógunátu ve velkých městech (kimban).

 

·         NÁMĚT

 

Pojetí námětu má rozpětí od čiré abstrakce přes dekorativní arabesky až k naturalistickému zobrazení , námět sám pak otevírá fantastický pohled do duchovního světa dávných Japonců.Lze se setkat s postavami čínské i japonské mytologie , náboženství , dějin i literatury.Pestrá paleta hrdinů , bůžků a mýtických zvířat promlouvá o tehdejším zření světa , jeho hodnotách a představách. Přírodní námět , na první pohled toliko dekorativní , například květ , je poukazem na konkrétní čínskou či japonskou báseň , roční období či historickou osobnost . Často se lze setkat i s homonymitou výrazu , většinou v pozitivní konotaci. Cuba samotná pak může sloužit coby amulet mamorimono ,přinášející štěstí , bohatství či dlouhý věk , ve skutečnosti ikonografie námětů přináší v drtivé většině symboliku tohoto typu , a to i u předmětů a tvorů , u kterých bychom to ani v nejmenším nehledali.Například vrána může být symbolem konfuciánské ctnosti synovské úcty , protože její krákání „kó kó“ je homonymem pro výše uvedenou ctnost (kókó).

Rozeznávání námětů vyžaduje dosti podrobné studium japonské i čínské kultury , na druhou stranu námět dává , je li správně pochopen a interpretován , cubě nový rozměr a dynamiku.

 

·         MATERIÁL

 

I studium použitého materiálu může přispět k určení cuby , například pokud víme , že u mosazných taušírovaných vložek v případě Heiandžó zógan mosaz u starších prací obsahovala více mědi , a proto byla červenější , než totožný tovar z pozdější doby. Obdobně nám může pomoci i efekt heterogenity železa s rozličným množstvím uhlíku tekocu , se kterým se můžeme nejčastěji setkat na okraji některých cub.Japonští znalci kanteika dokáží podle barvy použitého železa rozpoznat , z které oblasti pochází železný písek satecu , z něhož byla ruda vytavena , ale o takové úrovni znalectví se mimo Japonsko může všem jen snít.

Obecně lze říci , že kvalitní železo má korozi tmavé , až černé barvy , zatímco méně kvalitní železo mívá rez hnědooranžové barvy. Úmyslné pěstování rzi je velké a obtížné umění a souvisí s čajovým obřadem a jeho sabimono (ušlechtilou rzí pokrytými litinovými kotlíky čagama) , bohužel uchovávání v nevhodných podmínkách a občas až děsivé restaurátorské zásahy zabraňují prozkoumat původní stav cuby.

 

·         ANATOMIE

 

I tvar a proporce cuby mohou napomoci s určením cuby , například pro Ko Šóami cuby byl obvyklý velký podstavec pro distanční podložku seppa dai , Owari cuby se vyznačovaly tloušťkou a Nobuie zase tenkostí. V polovině 16. Století se vyskytoval specifický tvar a velikost otvorů hicu , a tak dále. Nelogičnosti v anatomii cuby mohou pomoci odhalit i případné současné padělky.

 

·         ZÁVĚR

 

Při bádání a posuzování mečových záštit by veškeré soudy měly mít verifikovatelný podklad a proto nás nesmí překvapit , že se i velice věhlasné japonské obchody s meči a příslušenstvím ve sporných případech vyjadřují spíše zdrženlivěji , ve smyslu „tato cuba by mohla být Kjó sukaši , cuba nese některé rysy Ko Šóami“ a podobně. Ačkoliv pochopitelně existují relativně snadno určitelné cuby , je nutno si uvědomit , že vzhledem k velkému množství produkce u některých případů je příliš nejednoznačnosti a účelem badatele a kanteiky není omračování laické veřejnosti často pochybnými vědomostmi , ale pokorný , trpělivý a upřímný proces bádání tak úžasného fenoménu , kterým záštita japonského meče je.

Nelze ztratit tvář přiznáním limitů svých vědomostí , ale naopak přílišná sebejistota , která není ve sporných a nejasných případech na místě ,  může způsobit odsouzení u skutečného odborníka. Někdy může kvalitu cuby naznačit kvalita čepele meče , na kterém se nachází , ale i v tomto případě je třeba se mít ve střehu , protože příslušenství se na meči často obměňovalo , a to někdy – z komerčních důvodů – i ve zcela nedávné době. Možná to bude znít až  příliš kategoricky , ale je velice obtížné věnovat se studiu cub bez znalosti japonštiny. Nejde jen o čtení signatur a možnost konzultovat s japonskými odborníky nejasnosti , neřknu li navázat s nimi vůbec kontakt , ve skutečnosti je mnoho důležitých informací publikováno toliko v japonštině.

Dobrým pomocníkem pro studium může být i internet , jakkoliv platí i zde zásada nutnosti oddělení zrna od plev , protože kvalita takto získaných informací dosti kolísá , jedná se toliko o pomocný zdroj informací , který může pouze napomoci udělat si jakýsi základní přehled a představu o jejich hodnotě , vyjádřené cenou v případě seriózních komerčních stránek.

 

19.5.2005                                                                                            Jakub Zeman

 

 

 

 Zpět

  

 

Hikonebori cuba ze sbírek Národní galerie

 

Záštita japonského meče prodělala během staletí vývoj, a to jak z hlediska výzdobných technologií, tak i námětů. Antitezí tohoto trendu je specifický  rozměr kontinuity dálněvýchodního umění, způsobující, že spolu s objevem nové umělecké formy její předchůdkyně často nezaniká a dále s ní přetrvává bok po boku. Příkladem takovéto ahistoričnosti mohou být platnéřské a mečířské záštity, původně z nejstarších období japonského meče, konzervativně zhotovované ještě na konci období Edo (1603 - 1867). Ostatně takovéto tendence mohly být umocňovány i vědomým historicismem, ve světě japonského meče se překrývajícím s obdobím šin-šintó od konce 18.století. Pochopitelně, výzdobné techniky, již jednou vytvořené, se vzájemně ovlivňovaly a kombinovaly. Styl Hikonebori, ve kterém je zhotovena záštita, popsaná v tomto článku, je toho jedinečným příkladem .

Sjednocení země,  po staletí zmítané chronickými občanskými válkami, po bitvě u Sekigahary roku 1600 a následný mír vedly k dalekosáhlým změnám v japonské společnosti, které se promítly i do světa japonského meče a jeho záštity. Meč, do té doby uctívaná zbraň s reálným použitím v nesčíslných bitvách, se náhle v době míru stává vyjádřením stavovské výlučnosti a sociálního postavení.Vzniká svébytná měšťanská kultura s důrazem na eleganci a mečové záštity, původně zhusta prostší, počínají suplovat úlohu šperku v nejvlastnějším slova smyslu.V hlavním městě Edo, starobylém Kjótu i dalších centrech cca 250 relativně nezávislých knížectví, z nichž se tehdejší Japonsko skládalo, vznikají nové školy a objevují nové výzdobné techniky.

Zlatým věkem měšťanské kultury doby Edo byla éra Genroku (1688 - 1704), kdy prosperita daná mírem vedla k rozkvětu literatury, dramatu i výtvarného umění.Ve světě japonského meče mimo jiné dochází k rozvoji techniky rytí, což je zřetelné obzvláště na bohatých a propracovaných rytinách horimono na čepelích.A v této době vytvořil v knížectví Hikone (Ómi), spravované mocným vazalem Tokugawů, rodem Ii, mistr Munenori svůj originální styl.

Munenori, známější pod jiným čtením znaků jména jako Sóten, byl původem z Kjóta, pocházel z rodiny Kitagawa a používal pseudonymu Sóheiši. Hikonebori (rytí ve stylu knížectví Hikone) je kombinací staršího stylu třírozměrné plastické rytiny marubori (kulatého rytí) a plastické inleje  zógan. Marubori, nazývané též zenbori (kompletní rytí). Je to technika, používaná celou řadou škol v období před Sótenem, například školou Kinai z  Ečizenu. Pravý inlej hon zógan, spočívající ve vložení dekoru z měkkého kovu do schrány, odryté v těle cuby, se u cub objevuje již od nejstarších dob, obzvláště pak od období Muromači (1336 - 1573).

Občas se lze setkat s názorem, že Sóten sám pracoval ve stylu marubori. Ve skutečnosti však jeho styl rytí spadá pod dži bori sukaši (prolamovaní v pozitivní siluetě reliéfně dorývané ,nazývané též nikubori sukaši), od kterého se liší marubori tím, že je rytí aplikováno včetně okraje mimi. Navíc je oproti marubori dekor na Sótenových pracích poněkud zmenšený a municióznější, jeho bohatost je pak umocněna vložkami z různobarevných měkkých kovů - zlata, stříbra, mědi, mosazi a celé řady slitin, z nichž mezi nejznámější náleží šakudó (měď se zlatem) a šibuiči (měď se stříbrem).Tím je dosaženo efektu iroe (barevného obrazu). Na některých cubách se objevuje až deset různobarevných kovů a jejich slitin.Podklad je však v Sótenově případě téměř vždy železo,vzácněji se lze u prací jeho školy setkat s šakudó .

Lze vysledovat podobu se starším stylem Nara, pracujícím s reliéfním inlejem (taka zógan), a s častými figurálními náměty. Nara cuby však nebyly prolamovány a charakter rytecké práce je také zcela odlišný. Je nutno dodat, že se lze občas setkat s charakteristickými pracemi Sótenovy školy bez prolamování, obecně však lze říci, že po technologické stránce dokázal styl Hikonebori vyčerpat všechny možnosti existujících výzdobných technik a z tohoto ohledu zůstal nepřekonatelný.

Po Munenoriho smrti v požehnaném stáří  ( existuje signatura datující dílo do 72. roku věku a snad se dožil přes 88 let ) pokračovala práce jeho školy až do konce éry Edo (1603 - 1867) a styl byl přejat i mimo rámec školy. Lze se setkat např. s Tecugendó cubou v čistém Hikonebori, v oblasti Aizu v provincii Mucu se počátkem 19.století rozjela hromadná produkce (šiiremono) napodobenin tohoto typu cub v inferiorní kvalitě.

Ačkoliv některé z prací školy a dokonce i šodai (zakladatele školy) jsou nesignované, Tósó kinkó džiten uvádí řadu signatur, které Munenori používal. Například v ranném období Hidenori (Šúten), mimo jiné i tu, která se vyskytuje na našem exempláři - Sóheiši njúdó Munenori (lze číst i jako Sóten) sei. Neboli "Zhotovil zaslíbený Sóheiši Munenori" . Výraz njúdó, který překládám jako zaslíbený, indikuje, že Sóten byl, alespoň formálně( což nebyla v Japonsku nikterak neobvyklá praxe ), buddhistickým mnichem. Sóheiši je pak jeho pseudonymem. Ovšem totožné apokryfní signatury se objevují i na pozdních pracích z 19. století, proto je nelze brát doslovně a kromě toho existuje i velké množství padělků.

Co se námětů Sótenovy školy týče, sestávají z figurálních výjevů z čínské a japonské historie. Velice často se lze setkat například s epizodami z války Genpei mezi rody Taira a Minamoto na konci 12.století. V tomto případě se jedná o jeden z nejčastěji na cubách se vyskytujících námětů čínského původu, zachycující hrdinu Čórjóa (Čang Liang) a poustevníka Kósekikóa (Chuang Š´) a odehrává se za vlády známého prvního císaře Čching š Chuang tiho (221 - 210 př.n.l.).

Tento vládce státu Čchin, budovatel Velké čínské zdi a proslavený mimo jiné svou pohřební hliněnou armádou, při své sjednotitelské činnosti anektoval a rozvrátil ostatní státy - Wei, Jen, Čao, Ču, Čchi a také Chan, z něhož pocházel i velmož Čang Liang.  Čórjó je japonské čtení znaků jeho jména, stejně tak Koseki je japonské čtení čínských znaků jména Chuang Š´. Čang Liang se hodlal násilnickému císaři pomstít za zkázu své vlasti a zabít ho. Pro ten účel si zhotovil 150 liber těžké protáhlé železo, atentát v Po-lang-ša roku 218 př.n.l. však nebyl úspěšný a Čang Liang se musel skrývat. Tou dobou potkal na mostě v I podivného starce, který se později ukázal být poustevníkem Chuang Š´, Žlutým kamenem. Stařec předstíral klopýtnutí a tajně Čang Liangovi sdělil, aby přišel za pět dní na stejné místo, protože pro něj něco má. Když za pět dní Čang Liang na místo dorazil, pokáral ho poustevník, který se z ničeho nic objevil, že je nezdvořilé chodit na schůzku s nadřízeným pozdě, a domluvil s ním novou schůzku za dalších pět dní. Tentokrát si Čang Liang přivstal a dorazil na místo srazu ještě za noci, a když pak dorazil Žlutý kámen, počal vyučovat hrdinu válečnému umění a strategii. Té pak Čang Liang znamenitě využil jako vojenský poradce Liou Panga, zakladatele následující dynastie Chan (206 př.n.l. - 220 n.l.), v boji proti státu Čchin. Liou Pang zvítězil a Čang Liang byl jako jeden ze Tří hrdinů, kteří se nejvíce zasloužili o stát, zahrnut  tituly a lény, netoužil však po poctách a údajně odešel do ústraní učit se umění nesmrtelných. Vypráví se, že odešel ze světa lidí, následujíce nesmrtelného Čch´Sung-c´a, nadaného vládou nad deštěm a sídlícího v horách Kchun-lun. Čang Liang si dal s poustevníkem sraz po třinácti letech, a když dorazil v příslušný čas na dané místo, našel tam místo poustevníka jen žlutý kámen. Vzal si tedy kámen k sobě a po všechna zbývající léta svého života mu prokazoval pocty, jako by se jednalo o skutečnou osobu. Když zemřel, pohřbili kámen společně s ním.

Výjev na cubě popisuje epizodu z dob Čang Liangova studia umění válečného. Na třetí ranní schůzce se Žlutý kámen rozhodl, že hrdinu vyzkouší, a hodil z mostu do řeky svou botu, aby mu jí Čang Liang donesl zpátky.V řece žil obrovský had, který se boty zmocnil, hrdina se však nezalekl a mečem v ruce si jí dobyl zpět. Poustevník ho nato odměnil drahocenným svitkem s taji válečné strategie. Poté se ukázalo, že oním hadem (na cubách však zobrazovaným v dračí podobě) nebyl nikdo jiný než bódhisatwa Kuan Jin (bohyně milosrdenství), která na sebe vzala hadí podobu, aby Čang Lianga vyzkoušela. Oboustranným námětem je Čórjó, držící v jedné ruce meč a druhé ukořistěnou botu, pokořený drak a poustevník, sledující vše z koňského hřbetu na mostě. Vlny, z nichž se vynořuje drak a na kterých je technikou bodového inleje ten zógan umně zpodobněna pěna, indikují vliv stylizace školy Ómori (od 18.století).

Obliba a častý výskyt cub s tímto námětem může být vysvětlena faktem, že čínský příběh se stal inspirací pro divadlo Nó (hra Čórjó), loutkové divadlo džóruri i měšťany oblíbené kabuki (hra Otokojama yunzei kurabe). Ve výtvarném umění tento námět inspiroval malíře oficiální školy Kanó a je velice pravděpodobné, že jejich práce byla předlohou i pro tuto záštitu.

Cuba oválného tvaru (naga maru gata) z šakudó je v dobrém stavu, má kolem okraje mimi (typu nade kaku) obroučku name fukurin také zhotovenou z šakudó. Kvalita rytiny i inleje je prvotřídní, kompozice celého výjevu znamenitá. Podstavec pro distanční podložku seppa dai je mírně vyvýšen a na lícové straně nese signaturu (tagane mei).V otvoru pro řap čepele nakago ana nejsou žádné stopy po úpravách pro konkrétní čepel (sekigane, kučibeni, stopy po borcení materiálu), takže je otázkou, byla-li tato cuba skutečně kdy součástí meče. Otvory pro jehlici kógai a nožík kogatana jsou konvenčního typu. Menší rozměry (průměr 6,4 x 7,5 cm by spíše implikovaly použití této cuby u krátkého meče wakizaši. Zdá se, že se jedná o pozdní práci školy z 19.století.

Odmyslíme li znamenitost provedení této cuby, je velice cenná jako studijní materiál, protože na ní lze dobře demonstrovat mnoho různých hledisek bádání fenoménu záštity japonského meče.

 

Použitá literatura :

Numata Kamadži :Cuba kodógu gadai džiten (Slovník námětů mečových záštit a příslušenství), Júzankaku šuppanša, Tokio, 1999

Takeši Wakayama:Tósó kinkó džiten (Slovník výrobců mečového příslušenství),Tokio, 1996

B.W.Robinson :The Arts of the Japanese Sword, Faber and Faber, London, 1961

Susumu Kašima, Eiroku hajaši,Hiročika Macunaga : Cuba no bi -Nihon no dezain (krása cub - japonský design)Ribun šuppan, Tokio 1996

Fukuši Šigeo :Tósó, tódógu šogaku kjóiku (Úvod do studia mečových ozdob a příslušenství ),dva články z Tóken bidžucu (umění japonského meče), oficiální publikace NBTHK, říjen - prosinec 1992

Tsuba - la collection des gardes de sabres japonais ,kat.Des musées royaux d´art et d´historie, Belgie 1994

Šinkiči Hara :Die meister der japanischen schwertzierathen (úvod Justus Brinckmann)Hamburk 1902

Clive Sinclaire:Samurai, the weapons and spirit of the Japanese warrior,Salamander books limited, London 2OO1

J.Malina:První císař ,nakl.Svoboda, Praha 1994

M.Ryšavá (překlad,pozn.a vysvětlivky):Li Po - měsíc nad průsmykem ,Odeon,Praha 1977

Timothy T.Clark,Osamu Ueda :The Actor´s Image,The Art institute of Chikago,1994

 

 

19.5. 2005                                                                                                                Jakub Zeman

 

Zpět

 

 

 

 

 

 

Copyright © 2005 Nihonto. All rights reserved.